Tělo bolesti

18. června 2014 v 21:08 | Crystallin |  Aura
NEVIDITELNÉ TĚLO BOLESTI
Myšlení většiny lidí vůbec není svobodné, ale automatické a repetice.
Je to druh mentální poruchy, která nemá žádný účel. přesněji
řečeno: nemyslíte vy, myšlení ve vás jen probíhá. tvrzení
"Já myslím" vyjadřuje volbu, naznačuje, že o této věci můžete rozhodovat.
Pro většinu lidí to tak však není. "Já myslím" je totiž stejně nepravdivé
tvrzení jako řekněme "já trávím" nebo "já nechávám obíhat krev".
Trávení, krevní oběh i myšlení probíhají bez našeho vědomého
přičinění.
Hlas ve vaší hlavě si žije svým životem. Většina lidí je mu vydána
napospas; jsou v područí svých myšlenek, své mysli. A protože jejich mysl
je poznamenána minulostí, musí znovu a znovu prožívat svou
minulost. Na Východě se tomu říká karma. Pokud jste ztotožněni se svou
myslí, tak si to samozřejmě vůbec neuvědomujete. Pokud jste si to
již uvědomili, vymaníte se z područí vnitřního hlasu, protože ten vás
ovládá jen dokud ho mylně považujete za svou identitu.


Lidé se v průběhu uplynulých tisíciletí staly stále více posedlí
myslí, a tak nemohli rozpoznat, že entita, která je ovládá, nemá nic
společného s jejich pravou podstatou. Díky tomu, že se v plné míře
ztotožnili se svou myslí, vzniklo i falešné já - ego. Síla ega závisí
od toho, nakolik se vy - vědomí - identifikujete s myslí a se svým
myšlením. Myšlení je přitom pouze nepatrným aspektem té celostnosti,
kterou je vědomí a kterou jste i vy.
Míra ztotožnění s myslí je u každého člověka jiná. Některých lidí těší,
pokud se mohou od mysli byť i jen na krátké období odpoutat, prožívat klid,
radost a živost, které v takových chvílích naplňují jejich život smyslem. jsou to
chvíle tvořivosti, lásky a soucitu. A pak jsou zase takoví, co se z pasti
egoických stavů nikdy nevymaní. Odcizí se sami sobě i ostatním,
ba vlastně celému světu. Když se jim podíváte do tváře, uvidíte jen napětí,
zamračený a prázdný pohled. Většinu jejich pozornosti pohlcuje myšlení,
takže vás ve skutečnosti nevidí a neposlouchají. V každé situaci
jsou nepřítomni, zaměřují se buď na minulost nebo na budoucnost, které
však existují pouze v jejich mysli, v podobě myšlenkových forem. Nebo s vámi
komunikují pouze z pozice role, kterou hrají, což znamená, že opět jen ne
jsou samými sebou. Lidé většinou nevědí, kým vlastně jsou. někteří
se sami sobě odcizili natolik, že si už ani nevšimnou, že jejich "faleš" odhalil
každý - snad jen kromě těch, kteří jsou stejně falešní a stejně odcizeni
sami sobě.
Odcizení znamená, že se necítíte v pohodě v žádné situaci,
na žádném místě, s nikým, ba ani sám se sebou. Jako kdybyste se po celý
čas pokoušeli být "jako doma", ale ten pocit se vám nikdy nedaří zažít.
Největší spisovatelé dvacátého století, Franz Kafka, Albert Camus, T.
S. Eliot a James Joyce, považovali odcizení za univerzální dilema
lidského bytí a skvěle ho věděli ve svých dílech ztvárnit zřejmě proto,
protože ho důkladně znali z vlastní zkušenosti. Nenabídli však žádné
řešení. Jejich zásluha spočívá v tom, že nám názorně ukázaly existenciální
úzkost člověka. Jasně rozpoznat tuto úzkost znamená udělat první krok
k tomu, abyste se z ní vymanily.

VZNIK EMOCÍ
Kromě neustálého proudu myšlenek je tu ještě další dimenze ega,
která s myšlenkami souvisí: emoce. To však neznamená, že všechny
myšlenky a emoce pocházejí z ega. S egem splývají jen tehdy, když se
s nimi ztotožňujete a ovládnou vás, čili se stanou vaším "já".
Každý organismus, i vaše tělo, má svou vlastní inteligenci. A tato
inteligence reaguje na to, co říká mysl, reaguje na vaše myšlenky.
Takže emoce představují reakce těla na mysl. inteligence těla
je nedílnou součástí univerzální inteligence, je jedním z jejích
nesčetných projevů. Je to soudržná síla, která dočasně udržuje atomy
a molekuly vašeho fyzického těla pohromadě. Je to organizační princip,
který řídí činnost tělesných orgánů, přeměnu kyslíku a potravy
na energii, tlukot srdce a krevní oběh, imunitní systém, chránící tělo před
vetřelci, převod smyslových vjemů na nervové impulsy a jejich přenos
do mozku, kde se dekódují, aby se z nich poskládal ucelený vnitřní
obraz o vnějším světě. Všechny tyto funkce - a také tisíce dalších,
simultánních funkcí - dokonale řídí inteligence těla. Procesy ve vašem
těle neřídíte vy, ale jeho inteligence. A ta má na starosti i reakce
na vnější vjemy.
Platí to o všech formách života. Díky této inteligenci se vyvinula
rostlina az ní se pak vyvinul květ - květ, který se ráno otevírá, aby
přijal sluneční paprsky a navečer se zase zavírá. Tato inteligence se projevuje
jako Gaia, ta složitá živá bytost, kterou je naše planeta.
Díky této inteligenci může organismus ve stavu ohrožení instinktivně
reagovat. V živočišné říši vyvolává reakce, které se zdánlivě podobají
lidským emocím: hněv, strach, slast. Tyto instinktivně reakce lze
pokládat za primitivních předchůdců emocí. V určitých situacích se lidé
chovají stejně instinktivně jako zvířata. Ve stavu nebezpečí, kdy
jde o přežití, srdce bije rychleji, svaly se napínají, dech se zrychluje,
organismus se připravuje na boj nebo útěk. Prvotní strach. Když se tělo
ocitne v úzkých, najednou se v něm probudí taková energie, jakou nikdy předtím
nedisponovalo. Prvotní hněv. Tyto instinktivně reakce se zdánlivě
podobají emoce, ale ve skutečnosti emocemi nejsou. základní rozdíl
mezi touto reakcí a emocí je v tom, že instinktivní reakce
je bezprostřední reakce těla na nějakou vnější situaci, zatím
co emoce je reakce těla na myšlenku.
Nepřímo sice i emoce může být reakcí na nějakou aktuální situaci
či událost. Vždy to však bude reakce na událost viděnou přes filtr
mentální interpretace, přes filtr myšlenek, čili optikou mentálních
pojmů dobra a zla, příjemného a nepříjemného, toho, co jsem já a co je
moje. Asi vámi neotřese, když se dozvíte, že někomu druhému ukradli
auto. Kdyby však šlo o vaše auto, asi byste se rozčílily. Ohromující, kolik
emocí umí vyprodukovat takový drobný mentální pojem jako je "moje".
Ačkoli je tělo velmi inteligentní, přece jen neví rozlišovat mezi aktuální
situací a myšlenkou. Na každou myšlenku reaguje tak, jako kdyby byla
skutečností. Neví, že je to jen myšlenka. Tělo úzkostné myšlenky
chápe jako stav ohrožení a podle toho i reaguje, i kdybyste leželi
v teploučku pohodlné posteli. V takové chvíli se vám srdce rozbuší,
69
svaly se napnou, dech zrychlí. Nahromadí se energie, která se však
nespotřebuje, protože nebezpečí je jen fiktivní. určité množství
se napojí na mysl a vygeneruje ještě více úzkostných myšlenek. zbytek
se přemění na jed a zasáhne do harmonického fungování těla.

EMOCE A EGO
Ego není jen nepozorovaná mysl, hlas ve vaší hlavě, který předstírá,
že je vámi; ego tvoří i nepozorované emoce, které jsou reakcemi těla
na to, co říká hlas ve vaší hlavě.
Už jsme viděli, čím, jakými myšlenkami se většinou zabývá egoická
mysl av čem spočívá strukturální dysfunkce myšlenkových procesů
nezávislých na obsahu. Toto dysfunkční myšlení je přesně tím, na co
tělo reaguje negativními emocemi.
Hlas ve vaší hlavě vám vypráví příběh, kterému tělo uvěří a reaguje
něj. Jeho reakce jsou vaše emoce. Emoce zase, na oplátku, dodávají
energii myšlenkám, které však vznikly na podnět emocí. Je to začarovaný
kruh nekontrolovaných myšlenek a emocí podněcující emocionální
podbarvené myšlení a Snování příběhů.
Emoční složka je u každého člověka jiná. U někoho je větší, zatímco
u jiného menší. Myšlenky, které spouštějí v těle emocionální reakce,
přicházejí někdy tak rychle, že dřív, než by jejich mysl stihla
zformulovat, tělo už zareaguje emocí a emoce se zase změní
na reakci. Tyto myšlenky předcházejí slovům, jsou to nevyslovené,
podvědomé domněnky. Jejich vznik je podmíněn minulostí jednotlivce,
obvykle obdobím raného dětství. Když někdo v dětství - v době, kdy
se budují prvotní vztahy - nezažil ze strany rodičů a sourozenců
dostatek lásky a porozumění, stále si bude myslet, že "lidem se nedá
důvěřovat ". A tady jsou další podobné domněnky, které si mnozí z nás
v duchu opakují: "Nikdo si mě neváží a neuznává mě. musím bojovat
o přežití. Nikdy nemám dost peněz. Život je tvrdý. nezasloužím
si blahobyt. Nezasloužím si lásku. "Povědomé předsudky produkují v těle
emoce, které obratem spouštějí myšlenky a okamžité reakce. A takto
vytvářejí vaši osobní realitu.
Hlas ega neustále narušuje přirozený, zdravý stav těla. téměř každé
lidské tělo podléhá obrovskému vypětí a stresu, ale ne proto, že by
ho snad ohrožovaly nějaké vnější faktory, ale vinou své mysli. tělo
je připoutané k egu a nemůže dělat nic, jen reagovat na jeho dysfunkční
myšlenkové šablony. A tak je proud nepřetržitých a nutkavých myšlenek
vždy doprovázen vlnou negativních emocí.
Co je to negativní emoce? Emoce, která vnáší do těla jed a narušuje jeho
rovnováhu a harmonické fungování. Strach, úzkost, hněv, nevůle,
smutek, nenávist nebo intenzivní odpor, žárlivost, závist - to vše
narušuje energetický tok v těle, působí na srdce, na imunitní systém,
trávení, tvorbu hormonů a podobně. Dokonce už i klasická medicína,
ačkoli o fungování ega toho ví stále málo, začíná rozpoznávat souvislosti
mezi negativními emocemi a tělesnými onemocněními. Emoce, která škodí
tělu, zasahuje i lidi, se kterými přicházíte do styku a nepřímo,
prostřednictvím řetězové reakce, působí i na dalších, které ani
neznáte. Souhrnný název pro negativní emoce je: neštěstí.
Znamená to, že pozitivní emoce mají na tělo opačné účinky? upevňují
imunitní systém, osvěžují a léčí tělo? Ano, je to opravdu tak, musíme
však rozlišovat mezi pozitivními emocemi, které si vytváří ego,
a hlubšími emocemi, které vyzařují z vašeho přirozeného spojení s Bytím.
Pozitivní emoce, které si vytváří ego, obsahují svůj opak, na který
se umí velmi rychle proměnit. Uvedu několik příkladů: To, co ego
nazývá láskou, je spíše majetnický pud, závislost a lpění, které se
v průběhu sekundy může změnit v nenávist. radostné očekávání
nějaké události, což svědčí jen o tom, že ego přeceňuje význam
budoucnosti, se snadno přemění na svůj opak - čili na zplihlost nebo
zklamání - když už událost, která nesplnila očekávání ega, odezněla.
V jednu chvíli vás pochvala a uznání naplňují pocity štěstí a dodávají
vám chuť do života. V následující chvíli však, když vás někdo kritizuje
nebo ignoruje, cítíte se už zkormoucený a nešťastní. Radost z nespoutaného
večírku se následující ráno změní na pořádnou kocovinu. neexistuje dobré
bez špatného, jednou jste nahoře, jindy zas dolů.
Emoce, které vytváří ego, pocházejí z toho, že mysl se ztotožňuje
s vnějšími faktory, které jsou nestálé a každou chvíli podléhají změnám.
Ty hlubší emoce však ve skutečnosti vůbec nejsou emocemi, ale stavem
Bytí. Emoce existují jen ve světě protikladů. Stavy Bytí mohou být sice
zastřené, neobsahují však žádné protiklady. Vyzařují totiž z vašeho nitra
v podobě lásky, radosti a klidu. Jsou to aspekty vaší pravé přirozenosti.

KACHNA S LIDSKOU MYSLÍ
V knize Síla přítomné chvíle jsem zmiňoval souboj dvou samců těchto. tyto
souboje trvají velmi krátce a pak se každý z kačerů ubírá opačným
směrem. Oba několikrát prudce zamávají křídly, aby se tak zbavili
přebytečné energie, která se nahromadila během souboje, a dále
už klidně plavou, jako kdyby se vůbec nic nestalo.
Kdyby kachna měla lidskou mysl, asi by se ještě dlouho zabývala soubojem,
udržovala by ho v sobě tím, že by si ho přetvořila na příběh, který by zněl
asi takto: "Nechce se mi věřit, co udělal. Přiblížil se ke mně docela blízko.
Asi si myslí, že mu patří celý rybník. Vůbec nebere ohledy na můj
soukromý prostor. Už mu nemůžu důvěřovat. Při nejbližší příležitosti
mě určitě něčím naštve. Jsem si jistý, že už teď něco chystá. Ale já to
nebudu trpět. Uštědřil mu takovou vyučenou, že na to jakživ
nezapomene! "A takto dokola a dokola si mysl vymýšlí své pohádky,
celé dny, ba měsíce a roky si je premieľa. Tělo celou situaci pak vnímá
tak, že boj neskončil, a energie, kterou neustále produkuje, aby mohlo
reagovat na všechny ty myšlenky, je emoce, která podněcuje další
myšlenky. Takto vzniká emocionální myšlení ega. Asi už vidíte, jaký
problematický život by musela kachna žít, kdyby měla lidskou mysl. Jenže
lidé takto prožívají většinu svého života. Žádnou situaci či událost
nevědí v sobě definitivně uzavřít. Mysl a její "příběh o tom, co se
mi stalo "je udržují v oběhu.
Jsme živočišný druh, který zabloudil. Mohli bychom se učit od přírody,
od každého květu a stromu, od každého zvířete, kdybychom se zastavili,
dívali se a poslouchali. Kachna vás učí, abyste i vy zamávali křídly.
V překladu: nechte "odplout svůj příběh" a vraťte se na jediné místo
své síly - do přítomnosti.

BŘEMENO MINULOSTI
Neschopnost, nebo spíše neochotu vzdát se minulosti krásné ilustruje
příběh dvou zenových mnichů, Tanzanie a Ekida, kteří procházeli
venkovskou cestou smočenou prudkými lijáky. Nedaleko jedné vesnice
natrefili na mladou ženu, která se pokoušela projít přes cestu. louže však
byla tak hluboká, že hrozilo, že si zašpiní své hedvábné kimono. Tanzania
ji najednou zvedl a přenesl na druhou stranu.
Mniši pak mlčky pokračovali v cestě. O pět hodin později, když se přiblížili
ke svému chrámu, to už Ekido nevydržel a zeptal se: "Proč jsi přenesl
to děvče přes cestu? Mniši by neměli dělat takové věci. "
"Já jsem to děvče odložil už před několika hodinami," řekl Tanzánie.
"Ty ho stále neseš s sebou?"
Většina obyvatel této planety je jako Ekido: nejsou schopni a ochotni
vzdát se minulosti, neustále hromadí v sobě stále více a více
"Harampádí". Jak těžké musí být břemeno jejich minulosti, kterou neustále
vláčejí ve svých myslích!
Minulost žije dál ve vzpomínkách, ale vzpomínky samy o sobě žádný
problém nepředstavují. Vlastně minulost a vzpomínky potřebujeme na to,
abychom se z nich učili a abychom se poučili z chyb, kterých jsme se kdysi
dopustili. Vzpomínky začnou být problematické tehdy, když člověka zcela
ovládnou. Tehdy se z nich stane přítěž a hrozí, že splynou s vaší identitou.
Vaše osobnost, kterou utvářela i minulost, se tím pádem stane vězením.
Vaše vzpomínky se zabudují do toho, jak vnímáte své já a začnete
se ztotožňovat se svým příběhem. Toto "malé já" je jen iluze, která
zastírá vaši pravou totožnost, čili nadčasovou a s žádnou formou
nestotožnenú Přítomnost.
Váš příběh však nespočívá pouze mentální, ale i z emoční paměti -
čili ze starých emocí, které se neustále oživují. Podobně, jak to bylo
s mnichem, který ještě pět hodin nesl ve svých myšlenkách břemeno
nelibosti, i většina lidí po celý život vláčí s sebou obrovské množství
zbytečné, mentální i emocionální zavazadel. Ochuzují se tím, že
v sobě živí pocity mrzutosti, lítosti, nevraživosti, viny. Ztotožnili se se
svým emočně podmíněným myšlením a na svých starých emocích
lpí proto, že posilují jejich identitu.
Jelikož člověk má sklony k tomu, aby opakovaně prožíval své někdejší
emoce, téměř každý z nás má ve svém energetickém poli
nahromaděnou dávnou emocionální bolest, kterou označuji jako "tělo
bolesti ".
Tělo bolesti však můžeme přestat budovat, protože se můžeme naučit, jak
si odvyknout hromadění a omílání někdejších emocí. Stačí, když -
metaforicky řečeno - zamáváme křídly, a mentálně přestaneme lpět
na minulých událostech, ať už včerejších, nebo těch, co se udály před
třiceti lety. Můžeme se naučit, jak přestat živit ve svých myslích
situace a události a jak raději věnovat nepřetržitou pozornost dokonalé
a nekonečné Přítomnosti, než si pořád promítat svůj vnitřní film.
Naše totožnost spočívá totiž v Přítomnosti, a ne v našich myšlenkách
a emocích.
V minulosti se nestalo nic, co by vám nyní bránilo v tom, abyste byli
naplno přítomni. Pokud tedy minulost nemá tu moc, aby vám zabránila
v prožívání přítomnosti, tak jakou má vlastně moc?

JEDNOTLIVEC A KOLEKTIV
Negativní emoce, které jsou k nerozeznání v okamžiku, kdy se vynoří,
se nerozplynou, ale přetrvají a zanechají ve vás stopu bolesti.
Zejména děti vnímají negativní emoce jako cosi neúnosné a mají sklony
k tomu, aby jejich potlačovali. Pokud nestojí při nich uvědomělí a pozorní
dospělí, kteří by je laskavě a citlivě vedly k tomu, aby svým emocím
okamžitě čelili, nemají jinou možnost, než jejich potlačovat. Naneštěstí tento
raný obranný mechanismus se nezmění ani v dospělosti. nerozpoznané
emoce budou nadále přetrvávat a nepřímo se projevovat například jako
úzkost, hněv, výbuchy násilí, náladovost nebo dokonce jako tělesná
nemoc. V některých případech dokonce znemožní vybudování
intimních vztahů. Většina psychoterapeutů má pacientů, kteří tvrdí,
že měli šťastné dětství, ale později vysvitne pravý opak. Jsou to sice
extrémní případy, ale na druhé straně nikdo se v dětství nevyhne
emocionální bolesti. I kdyby byli oba vaši rodiče osvícení, i tak byste
přece vyrůstali ve světě, ve kterém žijí nevědomí lidé.
Pokud se nepostavíte tváří v tvář silným negativním emocím, pokud jejich
nepřijmete, stopy bolesti, které po sobě zanechávají, se sjednotí
do energetického pole. Toto pole je přítomné v každé buňce těla a skládá
se nejen z bolestí, které jste prožili v dětství, ale i z nepříjemných emocí,
které se na něj nabalily později, během dospívání a dospělosti, a které
vytvořil hlas vašeho ega. Pokud je základem vašeho života falešné ego,
emocionální bolest vás nikdy nepřestane doprovázet.
Téměř každá lidská bytost má své energetické pole starých, ale ještě
stále velmi živých emocí. A toto pole je tělem bolesti.
Tělo bolesti však nemá jen individuální povahu. Tvoří ho i utrpení, které
lidé prožívali v průběhu celých dějin, které jsou vlastně dějinami
bezesných kmenových válek, otroctví, drancování, znásilňování,
mučení a dalších projevů násilí. Tato bolest nadále žije v kolektivní
duši lidstva a dennodenně ji zvětšujeme, jak se o tom můžete přesvědčit
při sledování večerních zpráv i dramat mezilidských vztahů. kolektivní
tělo bolesti je pravděpodobně zakódované v DNA každého člověka, ačkoli
zatím to ještě nebylo dokázáno.
Každý novorozenec, který přichází na tento svět, si tělo bolesti přináší
s sebou. Některá miminka ho mají těžší, hustší. Jiné jsou zase celkem
šťastné, dokud další vypadají, jako kdyby s sebou vlekli enormní břemeno
neštěstí. Nepochybně, některé děti pláčou příliš, protože se jim
nedostává lásky a pozornosti, jiné zase pláčou bez zjevné příčiny, jako kdyby
se snažili každého udělat stejně nešťastným jako jsou ony - a často se jim
to i podaří. Tyto děti přišly na svět zřejmě s velkou nadílkou lidské
bolesti. Jiné miminka zase pláčou často proto, že zachycují negativní
emoce, které vyzařují z jejich rodičů, a to jim způsobuje bolest a jejich tělo
bolesti vstřebává energii z těla bolesti rodičů. Ať už je to jakkoli,
s fyzickým tělem miminka se rozvíjí i tělo bolesti.
Z dítěte se slabším tělem bolesti se ještě nemusí stát duchovně
"Vyspělejší" člověk jako z někoho, koho tělo bolesti je hustší. vlastně
to bývá naopak. Lidé s těžším tělem bolesti zpravidla mají větší šanci
duchovně se probudit. Někteří z nich však i tak uvíznou ve svých
těžkých tělech bolesti, zatímco mnozí další dospějí do bodu, kdy už nemohou
dále žít se svým neštěstím, a tak jejich motivace, aby procitli, zesílí.
Čím to asi bude, že utrpení Krista, jeho tvář znetvořená agónií a jeho
tělo krvácející z nesčetných ran, má tak velký význam pro kolektivní
vědomí lidstva? Miliony lidí, zejména ve středověku, by zřejmě neměli
k tomu, co Kristovo utrpení symbolizuje, až tak hluboký vztah, kdyby
v nich něco nerezonovalo a kdyby ho podvědomě nevnímali jako vnější
zpodobnění jejich vnitřní reality - tedy jejich těla bolesti. Takto jasně si to
v těch dobách samozřejmě nemohli uvědomovat, no i tak symbol Kristova
utrpení byl začátkem procesu probuzení. Krista lze vnímat jako
archetypálního člověka, ztělesňující nejen bolest, ale i možnost jejího
transcendence.

JAK se regeneruje TĚLO BOLESTI
Tělo bolesti je jen částečně autonomní forma energie, která žije
ve většině lidských bytostí; je to entita vytvořená z emocí. má svou
vlastní, primitivní inteligenci, podobnou lstivosti šelmy, inteligenci,
kterou řídí pud sebezáchovy. Stejně jako všechny formy života, i tato
inteligence potřebuje pravidelný přísun potravy, aby načerpala novou
energii. Potrava, kterou potřebuje, obsahuje podobnou energii jako je její
energie, čili energii, která vibruje na podobné frekvenci. vhodnou
potravou je tedy jakýkoliv emocionální bolestivý zážitek. proto
prosperuje zejména z negativního myšlení a bouřlivých mezilidských
vztahů. Tělo bolesti je vlastně závislost na neštěstí.
Možná budete šokováni, když si poprvé uvědomíte, že v sobě máte něco,
co si pravidelně ptá negativní pocity a neštěstí. Na jiných lidech si to
všimnete raz dva, ale na to, abyste si to všimli i na sobě, potřebujete
mnohem větší uvědomělost. Pokud vás neštěstí jednou ovládne, nejenže se ho
nebudete chtít vzdát, ale Poušili se, aby se i ostatní cítili alespoň tak
mizerně jako vy a zásobovali vás svými negativními emocionálními
reakcemi.
U většiny lidí má tělo bolesti fázi útlumu a fázi aktivity. Když je ve fázi
útlumu, ani si nevzpomenete, že v sobě nosíte černý mrak, nebo že ve vás
dřímá sopka - v závislosti na tom, jaké je energetické pole vašeho těla
bolesti. Fáze útlumu je u každého jednotlivce jiná: nejčastěji trvá několik
týdnů, ale stejně může trvat i měsíce nebo jen pár dní. někdy však
může setrvávat ve stavu hibernace celá léta, dokud ho nakonec nějaká
událost probudí.

JAK SE TĚLO BOLESTI živit VAŠIMI myšlenky
Tělo bolesti se ze svého spánku obvykle probouzí tehdy, když pocítí hlad,
tedy když potřebuje načerpat nové síly. Zburcovat ho však dokáže
i nějaká událost. Nenajedené tělo bolesti využije i tu nejbezvýznamnější
událost jako spouštěč - například když někdo něco řekne, nebo udělá -, nebo
si zcela vystačí i s tím, že si něco pomyslí. Pokud žijete zcela sami a nikdo
při vás právě není, tělo bolesti se bude živit vašimi myšlenkami. Vaše
myšlení začne být najednou velmi negativně. pravděpodobně jste
si neuvědomili, že záplavě negativních myšlenek ve vaší mysli
předcházela vlna negativních emocí - pochmurná a tíživá nálada, úzkost
nebo prudký hněv. Všechny myšlenky jsou v podstatě energií a tělo bolesti
se živí energií vašich myšlenek. No nespokojí se s ledajakou myšlenkou.
Na to, abyste si všimli, že pozitivní myšlenky mají úplně jiný nádech než
negativní, nepotřebujete žádnou zvláštní citlivost. V případě pozitivních
myšlenek jde o tutéž energii, z níž se živí negativní nálady,
ledaže frekvence je jiná. Šťastná, pozitivní myšlenka je pro tělo bolesti
nestravitelná. Živí se totiž výhradně negativními myšlenkami, protože jen
ty jsou kompatibilní s jeho energetickým polem.
Všechny věci jsou vlastně vibrující energetická pole v nepřetržitém pohybu.
Židle, na které sedíte, kniha, kterou držíte v rukou, zdánlivě vypadají
pevně a nehybně, protože vaše smysly vám takto zprostředkovávají jejich
vibrační frekvenci - čili celý ten nepřetržitý pohyb molekul, atomů,
elektronů a subatomárních částic, který dohromady vnímáte jako židli,
knihu, strom, tělo. Takže to, co vnímáme jako hmotu, je energie vibrující
(pohybující se) na určité frekvenční stupnici. I myšlenky se skládají
ze stejné energie, která však vibruje na vyšší frekvenci než hmota,
což způsobuje, že jsou neviditelné a nehmatatelné. Myšlenky mají svou
vlastní frekvenční stupnici - negativní se nacházejí vespod, zatímco
pozitivně na jejím vrcholu. Vibrační frekvence těla bolesti rezonuje
s negativními myšlenkami. A to je důvod, proč se může živit pouze jimi.
Obvyklý mechanismus, díky kterému myšlenky vytvářejí emoce,
v případě těla bolesti funguje opačně, alespoň zpočátku. emoce
pocházející z těla bolesti rychle převezmou kontrolu nad myslí a vaše
myšlení se stává negativním. Vnitřní hlas vám bude vyprávět o vašem
životě, o druhých lidech, o minulosti a budoucnosti či o neexistujících
událostech samy smutné příběhy plné úzkosti nebo hněvu. Bude nadávat,
obviňovat, stěžovat se, fantazírovat. A vy se zcela ztotožníte
se vším, co hlas řekne, uvěříte všem těm deformovaným
představám. A v tom okamžiku se začne vytvářet závislost na neštěstí.
Nejde o to, že byste tento vlak negativních myšlenek nevěděli zastavit,
ale o to, že nechcete. Je to proto, že tělo bolesti žije skrze vás
a předstírá, že je vámi. Bolest mu způsobuje slast. Dychtivě hltá každou
negativní myšlenku. Hlas, který ve své hlavě obvykle slyšíte,
se stává hlasem těla bolesti. Ovládl váš vnitřní dialog. A začarovaný
kruh mezi tělem bolesti a vaším myšlením je na světě. každá negativní
myšlenka je potravou pro tělo bolesti, které zase generuje ještě více
myšlenek. Po uplynutí několika hodin nebo dní se nasytí, přejde do fáze
útlumu a zanechá vyčerpaný organismus, který je nyní mnohem náchylnější
na to, aby onemocněl. Pokud se vám zdá, že jde vlastně o duševního parazita,
máte pravdu. Protože přesně tak tělo bolesti funguje.

JAK SE TĚLO BOLESTI živit konfliktů
Pokud jste obklopeni lidmi, kteří jsou vám blízcí, jako například partner či rodinní
příslušníci, tělo bolesti bude usilovat provokovat jejich - brnkat jim na city,
jak se říká -, aby se pak mohlo na následném konfliktu přiživovat. tělo
bolesti miluje intimní a rodinné vztahy, protože z nich může získat nejvíce
požíval. Je těžké nereagovat, když vás k tomu vyprovokuje tělo bolesti
někoho blízkého. Instinktivně totiž vycítí vaše nejslabší, nejzranitelnější
místa. Pokud se mu to nepodaří napoprvé, bude zkoušet znovu a znovu.
Jsou to prvotní emoce, které si ptají ještě více emocí. tělo bolesti
druhého člověka chce probudit to vaše, aby se pak vzájemně mohli
energeticky nabíjet.
Mnoho vztahů pravidelně prochází fázemi násilí a destrukce, které
způsobuje tělo bolesti. Pro malé děti je až nesnesitelně bolestné, když
se musí stát svědky emocionálního násilí, které propukne mezi
těly bolesti jejich rodiče, a přece přesně tohle zažívají miliony dětí
na celém světě. Toto je jeden z nejrozšířenějších způsobů, jak tělo
bolesti přechází z pokolení. Po každé rodinné zvady
následuje období relativního klidu, které trvá jen tak dlouho, dokud to ego
dovoluje.
Tělo bolesti se často spustí pod vlivem nadměrné konzumace
alkoholu, především u mužů, ale i u některých žen. Když je někdo
opilý, úplně se mu změní osobnost a ovládne ho tělo bolesti. hluboko
nevědomý člověk, jehož tělo bolesti se obvykle živí fyzickým násilím,
se často obrací proti svému partnerovi nebo dětem. když pak
vystřízliví, upřímně lituje své činy a možná bude slibovat, že to
už nikdy neudělá, a myslí to vážně. Jenže člověk, který si dává
předsevzetí a sliby, není tou bytostí, která páchá násilí, takže
si můžete být jisti, že se bude násilí dopouštět opakovaně. Pokud si, pravda,
nezačne uvědomovat přítomnost, nerozpozná v sobě tělo bolesti
a nepřestane se s ním ztotožňovat. V některých případech mu může
pomoci i odborník.
Většina těl bolesti chce obojí: způsobovat bolest i trpět. některá těla
jsou však spíše pachateli, zatímco jiné zas oběťmi. V obou případech však
těží z násilí, ať už emocionálního nebo fyzického. Některé páry se mohou
domnívat, že se "zamilovali", ale ve skutečnosti vzájemnou přitažlivost pociťují
jen proto, že jejich těla bolesti se výborně doplňují. Někdy jsou role
násilníka a oběti jasně vymezené už ve chvíli, když se poprvé setkají.
Některé sňatky sice vypadají, že byly uzavřeny v nebi, ale
ve skutečnosti je uzavřely v pekle.
Pokud jste někdy měli kočku, asi víte, že i když se zdá, že spí, stále
má přehled o tom, co se kolem ní děje, protože i při tom nejmenším
podezřelém zvuku nastaví uši tím směrem a mírně pootevře oči. rovněž
se chová i spící tělo bolesti. Do určité míry stále bdí a kdykoliv
se naskytne vhodná příležitost, okamžitě vyrazí do útoku.
Těla bolesti bývají takové mazané, že ve vztazích se začnou projevovat
až tehdy, kdy partneři nebo manželé začnou žít ve společné domácnosti.
Manželé si tedy neberou jen svého partnera, ale i jeho tělo bolesti.
Můžete zažít pořádný šok, když krátce po líbánkách najednou zjistíte,
že váš partner je někdo úplně jiný. Jeho hlas zdrsní, začne nadávat,
křičet, obviňovat, a to i pro libovolnou maličkost. Nebo se do sebe zcela
uzavře. "Co se stalo?" Ptáte se. "Nic," odpoví vám partner. No tón jeho
hlasu jakoby říkal: "Všechno je špatně." Když se svému partnerovi podíváte
do očí, už v nich nenajdete někdejší jiskru - jako kdyby se na ně spustila
nějaká těžká clona a bytost, kterou jste dříve milovali a jejíž oči zářily, nyní
jakoby zmizela. Hledí na vás úplně cizí člověk az jeho očí srší nenávist,
nevlídnost, trpkost a hněv. Když spolu mluvíte, už se vám nemluvil váš
partner, ale jeho tělo bolesti. A cokoliv řekne, je to jen verze té reality,
kterou si vytváří tělo bolesti, reality zdeformované strachem,
nevlídnosti, hněvem a touhou rozsévat a přijímat bolest.
V té chvíli si zřejmě začnete klást otázku, zda náhodou tato dosud
neznámá tvář vašeho partnera není jeho skutečnou tváří a zda jste
neudělali velkou chybu, když jste si vybrali tohoto člověka. Samozřejmě, ne
je to jeho pravá tvář, to ho jen tělo bolesti dočasně ovládlo. najít však
někoho, kdo není zatížen svým tělem bolesti, by bylo dost náročné.
V každém případě je ale rozumnější vybrat si takového člověka, jehož
tělo bolesti není až tak silné.

SILNÉ TĚLA BOLESTI
Těla bolesti některých lidí jsou tak silné, že vlastně nikdy nepřecházejí
do fáze útlumu. Možná se na vás usmívají a přívětivá se s vámi povídají,
no nemusíte být žádným senzibilní, abyste vycítili, že pod povrchem
v nich bublat pocity neštěstí a čekají jen na vhodnou událost či osobu, aby
mohly vyvolat konflikt. Jejich těla bolesti se nikdy nenasytí, mučí jejich
neustávající hlad, a proto stupňují touhu ega po nepřátelích.
Jelikož jsou přecitlivělé, i bezvýznamné záležitosti nafukují do obřích
rozměrů.Prinútia tak ostatních reagovat a vtáhnou je do svých
vnitřních dramat. Někteří se zaplétají do nesmyslných šarvátek nebo
soudních sporů. Jiných zas sžírá chorobná nenávist vůči bývalému
partnerovi. Jelikož si bolest, kterou nosí v sobě, vůbec neuvědomují,
vnášejí ji svými reakcemi do událostí a situací. Díky tomu, že si
neuvědomují své jednání, nevědí událost odlišit od své reakce
na ni. Příčiny neštěstí a bolesti nehledají v sobě, ale v tom, co se děje
kolem nich. A jelikož si vůbec neuvědomují své duševní rozpoložení,
nevědí ani to, že trpí a že jsou vlastně hluboce nešťastní.
Někdy se z lidí, kteří mají takové silné tělo bolesti, stávají bojovníci
za společnou věc. Může sice jít o vznešený cíl a zpočátku je jejich boj
úspěšný, ale negativní energie, která ovlivňuje jejich slova a činy
a podněcuje jejich podvědomou touhu po nepřátelích a konfliktech, nakonec
vyvolá vlnu odporu. Často dopadnou tak, že si nadělají nepřátel i ve
vlastních organizacích, protože vždy si najdou důvod k tomu, aby se mohli
cítit špatně a jejich tělo bolesti vždy najde přesně to, co hledají.

ZÁBAVNÝ PRŮMYSL, MÉDIA A TĚLO BOLESTI
Kdybyste o současné civilizaci vůbec nic nevěděli a kdybyste pocházeli
z jiné doby či planety, asi by vás ohromilo, že miliony lidí se nejraději
dívají na vraždění a násilí, přičemž tomu říkají "zábava". A za tuto
"Zábavu" jsou ochotni i platit.
Proč filmy plné násilí přitahují tak velké obecenstvo? jedno celé
průmyslové odvětví žije z lidské závislosti na neštěstí. Lidé se na ty
filmy dívají zřejmě proto, že se chtějí cítit špatně. Což způsobuje to, že lidé
se rádi cítí špatně a ještě to i považují za dobré? Tělo bolesti, samozřejmě.
A tím se živí značná část zábavního průmyslu. Takže tělo bolesti čerpá
sílu nejen z přecitlivělosti, negativního myšlení a osobních konfliktů,
ale také z kina a televizní obrazovky. Všechny ty filmy píší a produkují těla
bolesti a ti, co platí za to, aby se na ně mohli dívat, jsou opět jen těla
bolesti.
Je tedy "nesprávné" ukazovat a sledovat násilí v televizi a kinech?
Posiluje všechno to násilí tělo bolesti? V současné vývojové fázi lidstva
násilí nejenže proniká vším, ale také stupňuje, protože staré egoické
vědomí zesílené kolektivním tělem bolesti se všemožně snaží předejít
nezvratnému konci. Pokud filmy budou znázorňovat násilí v širším kontextu,
pokud odhalí jeho původ a následky, přičemž zobrazí utrpení oběti
i pachatele, upozorní na kolektivní nevědomí a na to, jak prochází
z generace na generaci (jako hněv a nenávist, které přežívají v tělech
bolesti), pak mohou ty filmy výrazně přispět k duchovnímu probuzení
lidstva. Mohou totiž posloužit jako zrcadlo, ve kterém lidstvo spatří své
vlastní šílenství. To, co ve vás identifikuje šílenství, je vaše zdravá
část, vzestup duchovního uvědomění, konec šílenství.
Takové filmy již existují a neposkytují pokrm pro tělo bolesti. nejlepší
protiválečné filmy ukazují skutečnou a nepřikrášlené podobu války. tělo
bolesti čerpá sílu pouze z takových filmů, v nichž se násilí ztvárňuje jako
projev normálního, ba žádoucího lidského chování, nebo v nichž
se glorifikuje jen proto, aby se vyvolávaly negativní emoce a divák si tak
vypěstoval "návyk" na tělo bolesti.
Populární bulvární tisk neprodává zprávy, ale negativní emoce - potravu
pro tělo bolesti. Palcové titulky na nás volají: "Znásilnění" nebo
"Bastardi". Redaktoři bulvárních plátků totiž vědí, že negativní emoce
prodávají noviny mnohem lepší než obyčejné zprávy.
Zpravodajským médiím, včetně televize, se daří zejména díky
negativním zprávám. Čím hroznější zprávy, tím jsou moderátoři
vzrušenější. Negativní rozruch kolem nějaké události vytvářejí
především média. A těla bolesti to prostě zbožňují.


Zdroj: Eckhart Tolle - NOVÁ ZEM
Uvedomte si zmysel
svojho života
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama